Můj syn je autista

6. 2. 2016 | Autor: Ondřej Formánek

  • Timothy Archibald, úspěšný fotograf ze San Franciska, začal svého prvorozeného syna Eliho fotografovat ze zoufalství.
  • Protože mu nerozuměl.
  • Eli se choval jinak. Nepochopitelně.

A

Všední předměty jako dveře či hadice od vysavače na něj měly téměř hypnotizující účinek. Míval bouřlivé záchvaty vzteku. Byl skoro posedlý napodobováním různých strojových zvuků, snažil se hlasitě imitovat couvající popelářský vůz, pípání mikrovlnné trouby, řev motoru auta řadícího na vyšší otáčky. Občas se to nedalo vydržet. Ale když ho rodiče požádali, aby se ztišil, tvrdil jim, že to nejde, neboť ti couvající popeláři jsou slyšet přesně takhle nahlas a taky se na požádání neztiší.

Eliho odlišnost začala ještě víc vynikat poté, co se narodil jeho mladší bratr Wilson. Ten se oproti Elimu choval tak nějak „normálně“. Timothy Archibald a jeho žena měli pocit, že prvorozeného syna nezvládají. Vyčítali si, že v jeho případě jako rodiče selhali, a přitom vůbec netušili, co vlastně zanedbali, kde udělali chybu.

Kluk v krabici

Když bylo Elimu pět let, jeho bezradný otec se s ním pokusil navázat komunikaci jinými prostředky. Nějakou společnou činností. A jako úspěšný fotograf si přirozeně zvolil to, co uměl nejlépe. Začal syna fotit. Jednotlivé schůzky před objektivem byly obvykle krátké, trvaly tak 5−10 minut, ale konaly se v pravidelném režimu, který si fotograf se svým synem pečlivě plánovali.

„Zpočátku nešlo o žádný umělecký projekt. Byl to jen takový pokus dělat něco společně, přičemž jsme doufali, že trocha vzájemné interakce, která bude mít nějaký řád, mi možná pomůže pochopit, co je na něm tak odlišné. A on že se zas něco dozví o mně,“ říká Timothy v rozhovoru pro ego! Prý doufal, že pokud se mu nepodaří pochopit jinakost svého syna, třeba ji alespoň bude moct zachytit a následně ukázat někomu, kdo mu poradí. Nejlépe lékaři, jenž by z těch snímků dokázal určit diagnózu.

„Ono bylo vážně těžké vyjádřit to, čím nám Eli připadal jiný, a tak jsem doufal, že se to třeba vyjeví skrze objektiv, že se to ukáže na filmu.“

TIMOTHY ARCHIBALD (48)

◼ Vystudoval umění na Penn State University. ◼ Věnuje se komerční, novinářské i umělecké fotografii. Své práce vystavuje ve Spojených státech i různě po světě, na svém webu zmiňuje třeba výstavy v Australském centru fotografie, v galerii Zephyr v německém Mannheimu nebo v hongkongské galerii Videotage. ◼ Je rozvedený, žije se svými syny Elim a Wilsonem v San Francisku, v rodinném domku, kde vznikal projekt Echolilia.

Lékaři Archibalda nakonec předběhli a u Eliho diagnostikovali autismus dříve, než mohl fotky komukoliv ukázat. Rodiče se tedy dozvěděli odborné pojmenování synovy odlišnosti, to ovšem nic neměnilo na faktu, že pro ně Eli zůstával záhadou. Fotograf měl však zároveň pocit, že při společných fotoseancích se synem cosi objevují. A že totéž cítí i jeho syn.

„Byla to činnost, která patřila jen nám dvěma. Nejdřív jsem si myslel, že ho budu prostě fotografovat, ale dal mi velmi záhy jasně najevo, že také on chce vymýšlet pózy, ve kterých ho budeme fotit, že chce aktivně rozhodovat o tom, co budeme dělat,“ říká Timothy.

Byl to Eli, kdo přišel s nápadem, že se pokusí vtěsnat do průhledné plastové krabice na hračky. Jindy se chtěl nechat vyfotografovat s hadicí od vysavače, jež mu opisovala ornamentální oblouk okolo hlavy. Do jednoho jejího konce mluvil, druhý měl u ucha a naslouchal vlastnímu hlasu a akustice plastové hadice. Jak bylo řečeno, všední předměty Eliho fascinovaly. Jeho otec tuhle posedlost nechápal, ale mohl být aspoň jejím svědkem. A spolutvůrcem unikátního fotografického projektu.

Příroda je divoká

Všechny snímky vznikly v Archibaldově domě a jeho bezprostředním okolí. Tam, kde si připadal, že jako rodič selhal, protože neporozuměl svému dítěti − v tom epicentru napětí. Jsou to silné fotografie, ačkoliv sám Timothy Archibald přiznává, že jsou vlastně jednoduché, syrové a primitivní. Prý mu přijde, jako by je netvořilo nic než umění dávat pozor a naslouchat druhému. V roce 2010 z nich sestavil fotografickou knihu Echolilia: Sometimes I Wonder. Název si hraje s termínem „echolalia“, česky echolálie, což je medicínské pojmenování jednoho z projevů autismu, kdy pacient opakuje slova pronesená jinou osobou.

Archibald vtipně poznamenává, že něco podobného je vlastně principem fotografie, i ona vytváří kopie okolního světa, reprodukuje, a tedy opakuje skutečnost.

Kniha vzbudila velký ohlas, psala o ní přední americká média jako Time, New York Times nebo internetový Huffington Post. A Timothymu Archibaldovi začaly chodit e-maily z celého světa. Rodiče autistických dětí mu v nich posílali snímky svých potomků, v nichž se pokoušeli zachytit, jak se jejich děti chovají, čím jsou tak zvláštně posedlé. Došlo mu přitom, že svým projektem nic nového nevynalezl, že je jen jedním z mnoha podobně zmatených a nejistých rodičů, kteří se pokoušejí o totéž co on. A že se od všech těchto lidí liší snad jen tím, že má trochu lepší foťák a trochu lepší oko na to správné světlo.

Když Echolilia vyšla, bylo Elimu osm. Timothy Archibald má účet na internetové videoslužbě Vimeo, kde najdete i videozáznam z té doby, na němž osmiletý Eli o tátově knize i o svém autismu hovoří. Působí klidně, až chladně a věcně. Je zřejmé, že mu jeho diagnózu musel někdo vysvětlit. Člověka hned napadne, jak asi takovou informaci autistické dítě přijme.

„Řekli jsme mu to někdy v období, kdy mu bylo sedm či osm let. Zastávali jsme názor, že dříve to vědět nemusí,“ vzpomíná Archibald. „Pak jsem Elimu popsal všechny pozitivní vlastnosti, které mu autismus může dát, ale jasně jsem mu vysvětlil, že toto postižení existuje v širším spektru a že některé děti jsou jím opravdu postižené. Vypadalo to, že Eli tuto myšlenku, tedy že autismus pro něj může být někdy i výhodou, ačkoliv zároveň přináší jisté problémy, přijal,“ soudí dnes fotograf.

Nyní je Elimu 14 let. Jeho rodiče se před několika lety rozvedli. Oba synové zůstali s otcem. „Přišlo nám lepší, aby Eli a jeho bratr Wilson zůstali se mnou, v domě, na který jsou zvyklí. Eli potřebuje zavedené normy, řád a neměnnost věcí,“ říká Timothy Archibald a tvrdí, že dnes jeho autistický syn působí „normálněji“ než kdykoliv dříve. Je to mimo jiné tím, že užívá léky, na jejichž výběru a „namíchání“ se léta pracovalo. Za sebou má též intenzivní terapii.

„Je hodně orientovaný na logické uvažování. Ve škole působí jako společenské dítě, ale také si cení svého prostoru a času o samotě. Právě teď sestavuje jakýsi počítač podle nějakých informací a dat, jež si našel úplně sám na internetu. Jinak se hodně zajímá o zahraniční měny a také o Severní Koreu, dělá si legraci z amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa a rád hraje hru Minecraft. Vážně nevím, jestli v něm ostatní děti vidí autistu, nebo si říkají, že to, jaký je, je jen součástí jeho osobnosti. Hádám, že obojí,“ přemýšlí Timothy Archibald.

Když se ho zeptáte, jestli mu tenhle projekt pomohl něco pochopit, odpoví, že si uvědomil, jak zásadní je dětem naslouchat. „Dejte jim hlas, slyšte je, dávejte jim sílu a nikdy se je nesnažte formovat. Příroda je divoká − kameny se liší jeden od druhého, listy téže rostliny se od sebe liší, příroda není dokonalá. Vaše děti jsou příroda, a tedy také nejsou dokonalé. Naším úkolem není opravovat je, naším úkolem je hledat způsoby, jak provést to, aby se jim dařilo,“ tvrdí Timothy.

Ze zdroje: http://archiv.ihned.cz/