Nepotřebujeme žádné další laskavé filmy

2. 11. 2016/

Jaký je přístup současných českých dokumentaristů k lidem s hendikepem?

okno

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě (neboli zkráceně Ji.hlava), jehož letošní ročník skončil o víkendu, nám každoročně dává příležitost zhodnotit, kam se různé generace českých dokumentárních filmařů ubírají a jestli je pořád pravda, že jsme na tom v dokumentu podstatně lépe než v hraném filmu. Právě české filmy v Jihlavě tradičně přitahují největší pozornost a pravidelně vítězí v hlasování diváků. Není asi náhoda, že v anketě „Můj Jihlavský film“, kterou festival letos pořádal při příležitosti svého dvacátého výročí, zvítězila Velká noc Petra Hátleho. Ta se sice českým dokumentům vymyká kvalitou zpracování, ale částečně ilustruje i některé neduhy, jako je třeba neschopnost stavět se k hrdinům z okraje společnosti jinak než exotizujícím nebo paternalistickým způsobem.

Fajn lidičky

Každopádně je pochopitelné, že českého diváka více zajímá dokument českého režiséra a z českého prostředí – chceme vidět, jak dokumentaristé zachycují problémy, které jsou nám blízké a v mnoha případech nám leží na srdci jejich řešení. Anebo nám naopak mohou přiblížit komplikované příběhy a osudy, u kterých si možná zatím ani neuvědomujeme, že jsou součástí naší každodennosti. To je případ dvou filmů, které si letos vysloužily pozornost jihlavských diváků a jeden z nich i hlavní cenu festivalu: jde o Normální autistický film od Miroslava Janka a snímek Miluj mě, jestli to dokážeš od Dagmar Smržové. Zatímco Smržové se povedlo natočit nechvalně proslulý laskavý český film, ve kterém paternalisticky dělá z tělesně postižených lidí komické figurky, Janek nabídl na české poměry neobvyklý vhled do duše lidí, o kterých zatím málo víme i málo mluvíme. Oba filmy jsou nicméně příslibem, že se o lidech s mentálními a fyzickými hendikepy začne více mluvit – nejenom jako o těch, které je potřeba litovat a pořádat na ně estrádní televizní sbírky, ale jako o plnohodnotných členech společnosti, kteří mají tu smůlu, nebo někdy třeba i štěstí, že vnímají svět z jiné perspektivy.

Zatímco Smržové se povedlo natočit nechvalně proslulý laskavý český film, ve kterém paternalisticky dělá z tělesně postižených lidí komické figurky, Janek nabídl na české poměry neobvyklý vhled do duše lidí, o kterých zatím málo víme i málo mluvíme.

Dagmar Smržová je tak trochu veteránka laskavého přístupu k lidem s těžkým osudem – točila o zážitcích z války, těžkých chorobách i dojemných osudech (například v rámci cyklu 13. komnata). Její poslední počin se věnuje aktuálnímu a také velice atraktivnímu tématu: sexuální asistenci pro hendikepované muže. Zatímco na Západě je sexuální asistence pro skupiny obyvatel, které jenom těžko mohou samy uspokojit své přirozené potřeby, jako jsou třeba právě vozíčkáři nebo senioři, již desítky let diskutovaným tématem a je zvykem jim podobné služby nabízet, v České republice se stále jedná o tabu. Koneckonců jakékoli placené sexuální služby jsou u nás tématem, o kterém jsme se zatím nenaučili mluvit. Jenže způsob, jakým Smržová téma pojímá, je na několika rovinách značně problematický.

Za prvé, všichni tři protagonisté jsou muži. Na vozíku se ale stejně tak mohou ocitnout i ženy. Poskytování sexuální asistence ženě, která má omezené možnosti dát najevo, co se jí líbí, je přitom velmi problematické a choulostivé, jak koneckonců padlo i v diskusi po filmu. Hranice mezi asistencí a znásilněním totiž může být velmi tenká. Režisérka však tento problém ve filmu zcela ignoruje. Točí jen o mužích, kteří chtějí sex, a o ženách, které jim ho poskytují. Za druhé, ve filmu vystupují tři hlavní protagonisté, z nichž dva jsou na vozíku (jeden díky vrozené chorobě a jeden v důsledku úrazu) a třetí má Downův syndrom. Jakým způsobem spolu souvisí ochrnutí dolní poloviny těla a závažné mentální postižení typu Downova syndromu, je záhadou. Postižený jako postižený, chtělo by se říct. Ale ono to tak jednoduché asi nebude. I z filmu vyplývá, že věci, které při uspokojování svých sexuálních potřeb řeší člověk, který je díky svému vnímání světa bezbranný v mezilidských vztazích, a člověk, který má jednoznačné fyzické omezení, jsou dost odlišné. To ale Smržová nijak nereflektuje a své protagonisty dává do jedné škatulky.

Nejzávažnějším problémem je právě přístup režisérky k hrdinům filmu, který se asi nejvíc projevuje právě u postavy s Downovým syndromem. Smržová vystupuje v roli laskavé maminy, která má „k těm svým klukům moc hezkej vztah – on je fakt skvělej, my jsme se skamarádili a teď chodíme pořád na různá kafíčka“, jak sama řekla v diskusi po filmu. I když hodíme zcela za hlavu všechna pravidla toho, jak má režisér přistupovat k lidem, o kterých točí, pořád nelze hodit za hlavu to, jak vypadá výsledek – jako humorný výlet do světa lidiček, kteří měli smůlu, ale jinak jsou „moc fajn“ a rádi by si našli nějakou hodnou holku. Jenže to je obrázek, který mnohem více vypovídá o tom, jak Smržová své protagonisty vidí, než o tom, co skutečně prožívají a jaká je realita jejich situace. Nakolik si byl například její nový kamarád s Downovým syndromem vědom toho, že o něm někdo točí film, je otázka – a režisérka sama přiznala, že na ni nezná odpověď.

Když k tomu přičteme, že z řemeslné a filmařské stránky se jedná o film sotva průměrný, který poctivě skládá jednu situaci za druhou tak, aby úplně každému bylo jasné, co se chce vlastně říct, nezbývá než si položit otázku, zda se náhodou nejedná o trochu zbytečný počin a promarněnou šanci. Smržová svým přístupem připomíná Eriku Hníkovou a koneckonců i oficiální anotace ve festivalovém katalogu mluvila o filmu „ve stylu Eriky Hníkové“. Domnívám se ale, že jestli něco český dokument opravdu nepotřebuje, je to další Hníková.

Jde to i bez karikatur

Rozdíly mezi režijními přístupy Smržové a dokumentaristy Miroslava Janka jsou do očí bijící. Jankův film pozoruje životy a bezprostřední okolí tří dětí či dospívajících, kteří trpí Aspergerovým syndromem, neboli „aspíkem“, jak se o něm sami hrdinové filmu vyjadřují. Dvě děti ze smíšené česko-dagestánsko-súdánské rodiny na malé vesnici, naštvaná puberťačka, třídní bavič a geniální pianista reprezentují různé projevy téže diagnózy, aniž by jakýmkoliv způsobem karikovali nebo přehrávali sami sebe. Miroslav Janek dle svých vlastních slov přistupuje k lidem s poruchou autistického spektra jako k neurodiverzním jedincům, kteří mají tu smůlu, že náš svět je nastaven především na neurotypické lidi.

Při natáčení si zachovává observační odstup, ale zároveň místy do filmu přiznaně sám vstupuje tam, kde to dává smysl, a vysvětluje tak svou pozici. Je evidentní, že všichni protagonisté k němu mají důvěru, a ta prostupuje i celý výsledný film. Janek nikoho nesoudí, nikomu nevnucuje svůj názor, nesnaží se vyzdvihnout, čím jsou jeho hrdinové jiní nebo výjimeční – zkrátka jenom dává prostor svým „neurodiverzním aspíkům“, aby nám pootevřeli svůj fascinující vnitřní svět. V různých diskusích v různých jihlavských hospodách pak několikrát jako kritika filmu padlo, že „se ty děcka chvílema ani nechovali autisticky“. Jenže lidé s poruchou autistického spektra se opravdu občas vůbec nechovají „autisticky“. Nemají to napsáno na čele a neexistuje žádný předobraz toho, jak takové autistické chování vypadá. Lidé s depresí také tráví většinu života tím, že chodí do práce, do hospody nebo sedí doma u televize s dětmi a partnerem a nic byste na nich nepoznali. Ani schizofrenici, lidé s poruchou osobnosti nebo paranoici netráví většinu svého času tím, že běhají nahatí po ulici nebo předstírají, že jsou Napoleon, jak se nám snaží namluvit většina jejich popkulturních zobrazení.

Například klavírista Lukáš toho pravděpodobně ani ve svém skutečném životě moc nenamluví – hra na klavír a mluvení o hudbě je pro něj způsob komunikace a přesně tak ho film uchopuje. Při troše citlivosti tak lze nahlédnout do duše někoho, pro koho je komunikace skrze noty a klapky klavíru jednodušší než skrze slova a běžný mezilidský kontakt. Janek nechává své hrdiny mluvit, vtipkovat, rapovat, hrát si, anebo je nechá jenom zatvrzele zírat do kamery. Výsledkem jeho práce a také snové kamery a geniálního střihu je hluboké a plastické nahlédnutí do vnitřního světa lidí, kteří své bezprostřední okolí vnímají z neobvyklých úhlů pohledu. Jankovi se tak povedlo ukázat, že lidé s diagnózou, jako je Aspergerův syndrom, nejsou jenom určitá anomálie, ale fascinující osobnosti, jejichž mozek si zkrátka z okolí vybírá jiné podněty než většina ostatních lidí. A že jsou to plnohodnotné osobnosti, od kterých se toho i my „neurotypičtí“ můžeme spoustu naučit. I proto, že si s takovými lidmi zatím neumíme skoro vůbec poradit – jak o tom svědčí publikum, které je překvapené, že autisté se nechovají autisticky. Pokud bude vznikat více takových filmů, snad se tomu budeme divit čím dál tím méně.

Autorka je sociální antropoložka.

Ze zdroje:http://a2larm.cz/