Rodiče autistů někdy musí i zakřičet, při tom se často setkávají s nepochopením

autisticke-deti

Brno /REPORTÁŽ/ – Pohled mají upřený před sebe, jako by nevnímali své okolí. Přesto vypadá skupinka lidí nemocných autismem před brněnským hlavním nádražím spokojeně. Na zádech mají batohy a ve sportovním oblečení jsou připraveni vyrazit na výlet. Ten organizuje Asociace pomáhající lidem s autismem, která autisty v Jihomoravském kraji podporuje. V České republice se s touto poruchou narodí každé pětaosmdesáté dítě.Zúčastnit se organizovaných výletů může každý. Dnes jsou tu čtyři autisté, sociální pracovnice a matka jednoho z nemocných. „Většinou nás je tak dvacet. Přes rok jezdíme na výlety jednou měsíčně, o prázdninách každou středu. Pro autisty je to možnost být v kolektivu,“ vysvětluje usměvavá sociální pracovnice Pavla Kadlová. Ve tvářích autistů je často vepsán nepřítomný výraz. O to víc pak překvapí trefná otázka z jejich úst. „Zabalila sis pláštěnku?“ ptá se zničehonic devatenáctiletá Magdaléna kamarádky.

Vydáváme se k autobusu. Někteří vesele konverzují, jiní jen hledí před sebe. Právě různorodost projevů je pro autisty typická. „Někteří hodně mluví, jiní se neprojevují. Ne všechny poruchy jsou spojeny s mentálním postižením, některé děti jsou nadprůměrně chytré. Problémy jsou ale v oblasti komunikace. Je pro ně těžké navazovat kontakt s lidmi, říct, co je trápí,“ vysvětluje Kadlová.

 

 

 

 

 

Skupinka nasedá na autobus směr Viničné Šumice. Sedám si vedle Věry Zapletalové. Jejímu synovi je patnáct let, má takzvaný Aspergerův syndrom, který se projevuje hlavně potížemi ve vztazích a komunikaci. „Že má Radovan Aspergerův syndrom, jsme zjistili v jeho sedmi letech. Je ale velmi inteligentní,“ vysvětluje Zapletalová. Přitom mluví na syna a vtipkuje. Někdy se setká s hbitou odezvou, jindy jakoby ji Radovan nevnímal. „Když mu něco říkám, musím zvýšit hlas. Někdy se do mě pustí ostatní rodiče, že se k němu chovám hrozně,“ pokračuje Zapletalová. Rodič autistického dítěte by podle ní potřeboval podpořit, často se ale setkává s nepochopením.

Cesta vede strmě dolů a Radovan začíná v chůzi protestovat. „Jsem nejhloupější a nejošklivější,“ vykřikuje. S trpělivostí mu matka vysvětluje, že to není pravda. „Děti mu říkaly, že je hloupý a on si to přivlastnil,“ říká. Radovan prý ale sám pozná, když něco přežene. „Omluví se a přijde se pomazlit,“ popisuje.

GABRIELA PETRIKOVÁ
Zdroj: http://brnensky.denik.cz/