Na každém stole leží hromada drobných součástek lega, hned vedle je návod postupu práce v angličtině. Podle něj má každý za půl dne sestavit přesně naprogramovaného robota. Ne, to není soutěž mladých techniků ani fyzikální olympiáda, ale první kolo výběrového řízení. Celé ho vymyslela dánská společnosti Specialisterne, a to přímo na míru lidem trpícím lehčí formou autismu. Vloni na podzim ji poprvé vyzkoušeli i uchazeči v Česku.

K pracovním stolům usedá 12 kandidátů, mezi nimi je i Lenka: „V prvním kole jde o to, vyzkoušet, co člověk podnikne, když narazí na problém, jak požádá o pomoc nebo jak se umí vyrovnat se stresem,“ vysvětluje vysoká brunetka , která nechce zveřejnit celé své jméno. Na první pohled působí trochu nejistě a plaše, mluví spíš potichu. Přitom se dokáže vyjadřovat jasně a přesně. Nedělá jí problémy udělat si na věci vlastní, třeba i kritický názor a přednést ho, ačkoliv právě s tím mívají lidé s Aspergerovým syndromem problémy.

„Třeba pokud jde o zvládání stresu, hodně záleží na tom, nakolik jste technický typ, což se mi nezdá úplně objektivní.“ Sama však vystudovala teoretickou fyziku na Univerzitě Karlově, takže jí technické úkoly nedělaly problémy a při výběrovém řízení bez potíží postoupila do druhého kola. V něm měla − teď už coby členka malé pracovní skupiny − sestavit robota, který dokáže pomáhat seniorům. „Ten náš uměl sbírat upadlé věci a nosit je zpět. Měli jsme s ním úspěch, velice nás chválili, že něco tak propracovaného dlouho neviděli,“ vzpomíná na úkol, který prověřoval kreativitu uchazečů i to, nakolik jsou schopni pracovat v týmu.

Následující tři týdny si úspěšní kandidáti zvykali na specifika firmy a v jednotlivých odděleních si zkoušeli nabízené pozice. Standardní pohovor s budoucími nadřízenými přišel na řadu až na závěr. Přijato bylo sedm uchazečů s autismem. Lenka je jednou z nich.

Jak přijmout kompliment

Netradiční výběrové řízení proběhlo před čtyřmi měsíci v české pobočce nadnárodní korporace SAP. Globální softwarová firma zaměstnává lidi s autismem už v šesti zemích. Činí tak od roku 2013, kdy vznikl projekt Autism at Work.

Sestavování lega pro testování uchazečů má své opodstatnění. Běžné pohovory totiž lidem s poruchou autistického spektra, jak zní oficiální označení, dělají potíže. Kvůli svým málo rozvinutým sociálním dovednostem mohou takoví kandidáti působit nejistě a málo sebevědomě.

„Mívají špatný odhad v tom, co je a co není vhodné, takže říkají věci tak, jak si je v danou chvíli myslí, někteří třeba i velmi nevybíravým způsobem. Všechny tyto dovednosti se pracně učí a musí si na ně dávat pozor, což je velmi vyčerpávající,“ vysvětluje Lenka Sadilová z organizace Nautis, Národního ústavu pro autismus. Svým klientům pomáhá shánět práci. Právě Nautis doporučil do výběrového řízení SAP kandidáty, kteří jednak zvládnou plynně komunikovat v angličtině, jednak pracovat v open spacu, což byly dvě hlavní podmínky.

Do Nautisu docházela několik let také Lenka. Účastnila se skupiny pro nácvik sociálních dovedností, jako je přijetí kritiky, komplimentu nebo řešení sporů.

Zatímco reagovat na běžné konverzační situace se musela Lenka učit ve skupině, angličtinu si osvojila prakticky sama jen četbou textů. Když se loni rozhodla udělat si zkoušky, začala trénovat i poslech a nakonec zvládla nejvyšší cambridgeskou zkoušku CPE.

Zdvořilosti stranou

V mezinárodní firmě se Lence výborná angličtina hodí, byť její práce je spíš administrativní a nemusí s nikým sáho­dlouze konverzovat. „Kontroluji správnost záznamů o našich zaměstnancích, o tom, kde pracují, kde bydlí, jaký dostávají plat. Z nabídnutých pozic se mi tahle líbila nejvíc, i když se divím, proč jsem skončila zrovna v týmu zpracovávajícím Latinskou Ameriku, když jsem v životopise uváděla znalost němčiny, nikoliv španělštiny,“ svěřuje se s upřímností sobě vlastní. Její nadřízená je však s Lenčinou prací spokojena. Mimo jiné proto, že se jí podařilo odhalit drobné jazykové chyby v šablonách dopisů zaměstnancům.

Právě cit pro detail bývá jednou z předností lidí s autismem. „Manažeři i kolegové jsou z nich často nadšeni, protože odvádějí bezchybnou práci, dokážou přijít na různé nedostatky a výkonnostně někdy zastoupí dva pracovníky,“ uvádí Lenka Kaderová, personální manažerka firmy, která měla projekt Autism at Work na starosti. Připouští sice, že se objevily i určité těžkosti, ovšem ty nebyly nijak zásadní. „Zpočátku nové kolegy s autismem mátly například zdvořilostní formulky,můžeš‘ nebo ,mohl bys udělat‘. Všichni naši pracovníci, kteří s nimi spolupracují, se tedy museli naučit formulovat úkoly jasněji a konkrétněji a zároveň se museli naučit takové jednání přijímat,“ vysvětluje personalistka.

Sedm statečných

Poměrně dobře zvládá Lenka i open space, což je prostředí, které lidem jako ona dvakrát nesedí. Bývá tam na ně příliš mnoho podnětů, které neumějí filtrovat. Lenka ale dostala stůl v koutě, zády k ostatním, což jí vyhovuje. „Lidí, kteří se chtějí skamarádit, za mnou zatím moc nechodí, což může být i tím, že mám místo hned u manažerů, tak se asi nechtějí bavit před nimi.“ Sama sebe označuje jako samotáře a z povahy věci není typ, který by chodil za kolegy popovídat si o tom, jak strávili víkend.

Na druhou stranu je Lenka zaměstnancem, který pracuje pečlivě a o věcech, k nimž má výhrady, mluví naprosto bez emocí a věcně, což v konečném důsledku působí upřímně, zároveň však bez náznaku urážek. Takového člověka by mnoho zaměstnavatelů určitě bralo.

Po třech měsících zkušební doby zůstává v české pobočce SAP v pracovním poměru všech sedm úspěšných absolventů nového typu přijímacího řízení. A plánují tu nabírání dalších kolegů trpících autismem. Do budoucna chce totiž globální korporace ve všech svých pobočkách zaměstnávat jedno procento takových lidí, což je přibližný ekvivalent počtu osob s poruchou autistického spektra v populaci.

Souboj na otevřeném trhu

Společnost SAP není jediná, která se rozhodla cíleně zaměstnávat lidi s autismem. Podobný závazek si dal například i Český rozhlas. Národní ústav pro autismus Nautis také úspěšně spolupracuje s firmami McDonald’s či KFC. Ty už řadu let zaměstnávají uchazeče s průkazem zdravotně postižených, který vlastní lidé s výraznějšími symptomy autismu. Právě pro ně bývá shánění práce mnohdy paradoxně snadnější. „Mívají přiznaný invalidní důchod, což je pro zaměstnavatele motivující, navíc rádi vykonávají spíše pomocné práce, které ambicióznější zájemci dělat nechtějí,“ nastiňuje Lenka Sadilová z Nautisu.

To lidé s lehčí poruchou, takzvaným vysokofunkčním autismem nebo Aspergerovým syndromem, kteří důchod přiznaný nemají a často vystudovali střední či vysokou školu, případně hned několik, nejsou nijak zvýhodněni. Hledají uplatnění na otevřeném pracovním trhu, oproti ostatním uchazečům mají ale ztíženou situaci.

„Před pár lety jsem s jednou personalistkou absolvoval něco jako pohovor na zkoušku. Ačkoliv jsem na to měl různé fígle, hned si všimla, že se jí nedívám do očí, což je pro Aspergerův syndrom typické. Na to personalisté dají, a už proto je pro lidi, jako jsem já, těžké běžnými pohovory projít,“ říká zoolog František Špoutil. Sám měl štěstí a už rok pracuje v Oddělení transgenních modelů nemocí výzkumného centra Biocev, společného projektu Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy.

Porada jako bungee jumping

František má v Biocevu na starosti obsluhu mikrotomografu. Objemná mašina umožňuje získat z dvourozměrných rentgenových snímků pokusného zvířete 3D model v počítači, což je vysoce specializovaná práce. „Přivedl mě sem kamarád z bývalého zaměstnání, který tady už nějaký čas působil a věděl, že se zajímám o využití počítačové tomografie v biologii,“ říká šestatřicetiletý vědec. Své odpovědi formuluje pomalu, soustředěně a velmi promyšleně. Líčí, jak je pro něj nepříjemné, až děsivé pohybovat se v davu lidí.

„To, co dělají lidé automaticky, když odhadují podle mimiky a řeči těla chování druhého a podle toho reagují, musí můj mozek složitě promýšlet, probírat různé možnosti a snažit se vybrat tu správnou,“ vysvětluje zoolog. Jeho problém se zmírňuje s lidmi, které dobře zná, ale umocňuje se v davu. „Jsem schopen to dobře promýšlet ještě tak u šesti lidí, pak už je to prostě moc.“ Odmalička byl proto během školní besídky zalezlý někde v koutě, a když nemohl nikam utéct, „vypnul“, což vypadá tak, že kouká do prázdna a nereaguje na okolí.

Napadá mě, jak s tímto problémem zvládá pracovní porady. „Tam je důležitých několik faktorů. Podstatné je místo většinou někde vzadu, kde mám přehled o situaci. A potom musím být v rozpoložení, že do toho půjdu, že se překonám. Snažím se trénovat a své obavy přemáhat. Ale nejde to vždy. Pro představu, je to podobně obtížné a stresující jako skočit bungee jumping z Orlické přehrady. Autismus není pro sraby.“

Léta na bojišti

František ví, o čem mluví. S výjimkou vysoké zakusil během školní docházky i šikanu. Peklo zažil hlavně na gymnáziu, a to hned od prvního dne, kdy vkročil do třídy. „Ještě než jsem si stačil sednout do lavice, pronesl někdo, že jsem ,nějakej divnej‘, a pak už jsem to měl zpečetěné.“ V kolektivu tedy nepatřil zrovna mezi lídry, navíc ho nepřestávalo děsit například ústní zkoušení před tabulí, kdy se dostavovaly ony stavy apatie a František vypínal. Podstoupil tedy vyšetření na dorostové psychologii, ale vzhledem k tomu, že autismus tehdy ještě nebyl dostatečně známý ani mezi odborníky, správnou diagnózu nikdo neurčil. To se podařilo až před čtyřmi lety, když se sám rozhodl zajít do Nautisu. V té době už o Aspergerově syndromu věděl a měl podezření, že právě z něj pramení jeho potíže.

Kromě nevýhod, které život s Aspergerovým syndromem přináší, vidí však František i výhody. „Býváme puntičkáři, perfekcionisté a jsme schopni až dětinského nadšení pro věc.“ Když později pózuje pro fotografa, je požádán, aby si odložil ledvinku. „To aby po mně nešla módní policie, jo?“ usměje se. I když tenhle vtip nejspíš nevymyslel teď a už ho párkrát použil, vyvrátí jím představu, že lidé s autismem jsou schopni jenom humoru založeného na své sociální neobratnosti.

„Mimochodem, ledvinku nosí spousta lidí s Aspergerovým syndromem. Na setkání ,aspíků‘ to proto někdy vypadá jako na srazu ledvinek,“ směje se František. Z jeho vyprávění je nicméně jasné, že život s Aspergerovým syndromem žádným zábavním seriálem není. „Já měl a zatím stále mám štěstí na lidi i situace, takže mohu dělat práci, která mě naplňuje. Jiní takové štěstí mít nemusí a jejich životy mohou až příliš snadno svázat nevýhody, které z naší diagnózy pramení.“

Ze zdroje: archiv.ihned.cz